Kamarádský přístup k lidem je vhodnou cestou k prosperujícím interpersonálním vztahům. Platí to i pro vztah rodiče a dítěte?
Přátelství mezi rodičem a dítětem je pro mnoho odborníků nevhodným výchovným prostředkem. Podle sociální zaměstnankyně Janet Lehman tím dáváme dítěti moc chovat se k nám s neúctou, a odmítat pravidla námi nastavená. Je však třeba si ujasnit, co je pod pojmem přátelství myšleno.
Buďme přátelští, ale ne kamarád
Přátelé jsou skupina lidí se stejnými představami o životě, sdílejí většinu názorů a nápadů. Jsou na stejném vývojovém stupni (tom duševním), mají podobné zájmy. Z definice Janet Lehman je jasné, že vztah dítě-rodič nepodléhá typickým přátelským vztahům.
Podle jejího otce, sociálního pracovníka Jamese Lehmana, je proto vhodné chovat se přátelsky, ale s ohledem na role – rodič jsme my. My stanovujeme pravidla, od nás se dítě učí a my jsme člověkem, jehož chování se bude snažit napodobovat.
Rodič má být zodpovědnější, aby dítě efektivně vedl
S rolí rodiče se na nás vztahuje i zodpovědnost, jít dítěti příkladem a připravit ho na zvládání života. To si s sebou nese i nastavování pravidel a dohlížení, aby byly dodržovány. Už z této pozice není možné, abychom byli dítěti kamarádem, s rovnocenným vztahem.
Děti bývají chytré, často si zjednodušují pravidla a dávají přednost hraní před povinností. Kamarád by si hrál s nimi, ale zodpovědný rodič dohlédne, aby neopomenulo plnit své úkoly. Naší rolí je učit je, vést a odpovídat, aby viděli důsledky svého chování. Pokud sklouzneme do kamarádského vztahu, stanovit limity bude o poznání náročnější.
Co udělá s dítětem absolutní volnost…
Nebylo to tak dávno, co se na internetu objevila zpráva od mladíka, který kritizoval své rodiče. Miloval je, ale vyčítal jim příliš liberální výchovu. Neměl žádné limity ani pravidla, rodiče ho do ničeho nenutili, ale dávali mu úplnou svobodu – jak skončil?
Byl z něj nezodpovědný povaleč, bez životního cíle, houževnatosti, ničemu se nevěnoval, neuměl se zatnout a něco dokázat. Jeho světem vládla myšlenka, že nic nemusí.
Cílevědomost a schopnost nevzdávat se, kterou mu rodiče měli vštípit jako malému, si musel vybudovat od nuly až v dospělosti – což rozhodně není snadný úděl. Mít vedení a čelit následkům neadekvátního chování jsou základním stavebním stupínkem na cestě k zodpovědné dospělosti.
Vlastní dětství nemůžeme napravit prostřednictvím dítěte
Náš sklon chovat se k dítěti jako k příteli, může mít kořeny v našem dětství. Možná byli naši rodiče příliš striktní, a z toho důvodu nechceme stejný pocit vzbudit iv našem vlastním dítěti; proto povolujeme až příliš a ve vztahu se tváříme nadměrně kamarádsky.
Dost často si však kompenzujeme nedostatek lásky ze strany rodičů. S dítětem si nastavíme přátelský vztah, přičemž vyžadujeme, aby nám věnovalo lásku, kterou nám měli dát rodiče v dětství.
S dítětem obvykle přichází také ochlazení partnerského vztahu. Vytrácí se intimita, rodiče přestávají být partnery – jsou jen spolubydlícími, vyměňující si povinnosti, jejichž jediným tématem bývá dítě. Frustraci a nedostatek partnerské pozornosti si obvykle matky kompenzují dítětem a dělají si z něj důvěrníka a přítele.
Sdílejí s ním všechny své problémy, vyžadují splnění role intimního partnera (nikoli sexuální intimita, ale intimita jako emocionální blízkost), výjimkou nebývá, že vztah jednoho z rodičů s dítětem je silnější než vzájemný vztah partnerů. Pro vývoj dítěte je to však destruktivní a nadměrně nevhodné.
Domov bez pravidel buduje nejisté děti bez morálky
Děti potřebují rodiče, kteří jsou neústupní, stabilní a laskaví zároveň. Pokud zastáváme roli silného rodiče, který nastaví pravidla a umí je v domácnosti udržet laskavým způsobem, děti se cítí jistěji a domov je pro ně bezpečným a stabilním místem.
Kamarádským přístupem a sdílením všech informací a problémů vnášíme dětem do jejich světa nejistotu; děti vyrůstají s pocitem, že to my potřebujeme je, čímž přestáváme být jejich opěrným bodem, ale naopak se stáváme emocionální přítěží, kterou nejsou schopny zvládnout.
Děti zde nejsou pro nás, to my tady máme být pro ně. Nenarodili se proto, aby byli našim důvěrníkem, přinášeli štěstí a splnili naše sny. Jako rodiče máme povinnost být dítěti oporou, být tím silnějším a zodpovědnějším článkem v rodině, který ho svým vlastním příkladem naučí adekvátně se chovat.
Bez mentálně vyrovnaných, silných ale milujících rodičů, kteří jednotně nastaví pravidla, se dítě neumí efektivně zařadit do fungování světa. Netuší co se patří, smí, co je vhodné a neadekvátní. Necítí jistotu ani stabilitu, zato však zmatek – ve společenských pravidlech tápe.
B
